slovník fotografických termínů

Jedná se o barevnou vadu, která je způsobena objektivem fotoaparátu. Zpozorujeme ji jako barevné (často fialové) kontury na ostrých přechodech mezi tmavým a světlým objektem (např. větve stromů proti jasné obloze). Je to dosti častá vada. Tato chromatická vada vzniká nestejným lomem světelných paprsků různé vlnové délky - např. modré a červené světlo, procházející čočkou, má nestejný úhel lomu - proto se paprsky protnou v optické středové ose na různých místech. Aberaci se čelí soustavami čoček, tzv. skupinami členů v objektivu. Každá z čoček upravuje jednu z optických chyb, podle kvality a povrchové úpravy skla a preciznosti výroby se optické vady omezují. Na závěr je nutno podotknout, že optickou vadou potažmo aberací trpí každý objektiv, tedy i profesionální. Nejvíce se projevuje u delších ohniskových vzdáleností, hlavně u ultra- či superzoomů s 7-10násobným přiblížením.

Autofokusové fotoaparáty jsou vybaveny systémem, které na základě měření kontrastu snímané scény nebo dálkoměrného zařízení automaticky zaostřují na nejbližší objekt, případně na manuálně zvolený bod (tzv. AF zaostřovací body). Zaostřovací body jsou uspořádány v matici (mřížce) tak, aby obsáhly možnosti zaostření na objekty v nejpoužívanějších kompozicích.

Moderní autofokus u poloprofesionálních a profesionálních fotoaparátů využívá pro zaostření objektu kontrast jednotlivých ploch, na základě čehož přeskupí jednotlivé optické členy v objektivu a zaostří.

Většina fotoaparátů má zaostřovací motor pro AF objektivy v těle přístroje. Označení jako USM (ultrasonic motor – ultrazvukový motor) u Canonu, HSM (hypersonic motor) u Sigma objektivů nebo AF-S (SWM – Silent wave motor) u Nikonu, označují vyspělé zaostřovací mechanismy využívající ultrasonické mikromotory, uložené v objektivu. Tato označení se objevují u nejvyšších tříd objektivů, určených k reportážní a sportovní fotografii.

Bracketing označujeme snímání zpravidla třemi expozicemi, které se vzájemně liší. Poměrně často se vyskytuje funkce "expoziční bracketing". Například na Nikonu 995 nastavíme, o kolik se mají jednotlivé expozice lišit (postupně po třetinách, například +-0,3, nebo +-1,0) a pak třikrát exponujeme (třikrát zmáčkneme spoušť) a přístroj automaticky mění expozici o zvolenou hodnotu (takže konkrétně: naměřená hodnota, o třetinku víc, o třetinku míň). Neobvyklý je bracketing nastavení bílé, který patří k funkcím Nikonu 995.

Complementary Charge Device, snímací čip (sensor) digitálních fotoaparátů složený z matice světlocitlivých buněk, reagujících na dopadající světlo vytvářením elektrického napětí. Napětí je úměrné intenzitě světla, rozlišení barvy světla je řešeno předsazením barevných filtrů. Čip na výstupu poskytuje elektrický analogový signál, který se následně převádí do digitální formy.

U digitálních fotoaparátů to znamená totéž, co u kinofilmových - místo výměny filmu ale elektronicky změníme citlivost snímače. Platí zde, že čím větší hodnota ISO, tím citlivější je snímač (v šeru tedy použijeme vyšší hodnoty ISO).

možným způsobem jak ovlivnit expozici je měnit množství světla které projde objektivem neboli přivírat kruhový otvor ve středu objektivu - clonu. Čím větší číslo, tím menší otvor, a naopak.

Při výrobě světlocitlivých prvků digitálních fotoaparátů se používají dvě různé technologie - CMOS a CCD. Technologie CMOS (Complementary Metal Oxid Semiconductor) využívá polovodičových součástek, řízených elektrickým polem. K provozu stačí jen jedno napájecí napětí a spotřeba těchto elektronických snímačů je velmi malá. Technologie samotná je poměrně laciná a dobře zvládnutá. Touto technologií se také vyrábí většina počítačových integrovaných obvodů včetně procesorů.

Každá buňka snímače převádí dopadající kvantum světelného záření na odpovídající velikost elektrického náboje podle senzitometrické charakteristiky zvlášť pro každou ze tří základních barev (červená, zelená, modrá - RGB). Výsledné hodnoty z každé buňky jsou pak převedeny pro každou barvu zvlášť na osmibitové hodnoty (tedy vždy 256 úrovní). Každý bod obrazu je tedy popsán jedním 24-bitovým číslem (3 barvy x 8 bitů), které přesně vyjadřuje úroveň jasů všech tří základních barev. To představuje pro každý obrazový bod 224 hodnot, tedy asi 16 milionů možných barevných kombinací (True color). Tento počet se nazývá barevná hloubka.

Tvrzení, že snímače typu CMOS se s ohledem na jejich nižší kvalitu a citlivost hodí spíše do levnějších fotoaparátů už dávno není pravdivé. Technologický pokrok v této oblasti je neuvěřitelně rychlý a dá se předpokládat, že to bude právě technologie CMOS, která ovládne trh se snímači pro digitální fotoaparáty.

Vždyť profesionální zrcadlovka D-30 firmy Canon je osazena právě CMOS snímačem s citlivostí ISO 100 až 1600 a celkem 3.25 mil. obrazových buněk.

Rozlišení snímačů digitálních fotoaparátů ať už CCD nebo CMOS je již tak vysoké, že začíná konkurovat metodě pořizování snímků na klasický kinofilm. Udává se (odhady se liší), že políčko kinofilmu obsahuje po vyvolání 5-6 milionů efektivně využitelných obrazových bodů. V dnešní době (píše se rok 2001) jsou již k dispozici snímače s celkem 16 miliony obrazových buněk (výrobce Foveon). Michael Reichmann vypracoval na téma "Digi versus film" zajímavou porovnávací studii, která vyznívá dokonce ve prospěch digitálního snímání obrazu moderním světlocitlivým snímačem, vyrobeným technologií CMOS.

V principu se jedná zpravidla o paměti typu RAM (Random Access Memory) s technologií Flash, která umožňuje uchovávat data v paměti i bez přítomnosti napájecího napětí. Kapacita těchto pamětí se pohybuje od 8MB do 2GB (typ I) a umožňuje tak podle nastavených rozměrů obrázku ve fotoaparátu a zvolené komprese uchovat např. více než tisíc snímků na jediné kartě.

Paměti typu Compact Flash (CF) mají poněkud větší nejenom rozměry, ale zejména pak tloušťku.

Obsahují přídavné elektronické obvody (řadič) pro usnadnění komunikace s jiným externím zařízením a také speciální konektor. Právě pomocí speciálního dvouřadého konektoru se pak karta propojuje s okolním zařízením.

Paměti typu Compact Flash se vyrábějí ve dvou verzích - typ I a typ II. Obě verze mají sice stejný konektor, ale různou tloušťku. Do přístrojů určených pro typ I se tedy typ II prostě nevejde. Větší tloušťka typu II a technologický pokrok v oblasti miniaturizace pevných disků umožnily dokonce vyrábět některé CF karty typu II s vestavěným pevným diskem uvnitř. Paměťová kapacita takovýchto karet s pevným diskem pak může přesahovat i 1GB.

K přenášení uložených dat z karty např. do počítače pak slouží různé druhy čtecích zařízení, která se zasouvají do PCMCIA slotu, popř. se propojují přes USB (Universal Serial Bus) port počítače.

Fotoaparát je možno v naprosté většině případů také propojit s počítačem přímo a tímto způsobem data z karty vsunuté do fotoaparátu přenést. Tady je ale velmi vhodné, aby fotoaparát měl k dispozici USB rozhraní s příslušným konektorem (což už dnes mají téměř všechny), protože komunikace přes sériové rozhraní RS-232 je velmi pomalá a přenos snímků pak trvá neúnosně dlouho.

Fotoaparát, který namísto světlocitlivého filmu používá ke snímání senzor a k uchování záznamu paměťovou kartu. Řadí se do kategorií podobně jako ostatní elektronika, tzv. low-endy jsou modely určené nenáročným zákazníkům, high-endy naopak pokročilým a náročným uživatelům. Samostatnou kategorií jsou profesionální fotoaparáty, digitální zrcadlovky s optickým hledáčkem.

Počátky digitální fotografie se datují od r. 1970, kdy byl vyvinut první CCD čip. V roce 1986 vyvinula firma Kodak 1,4 MPx CCD senzor a v roce 1991 uvedl Kodak ve spolupráci s Nikonem první řadu DF - DCS (Digital Camera System) 100, který byl postaven na základě analogového fotoaparátu Nikon F3 o rozlišení 1,3 MPx.

Roku 1994 přišel na trh první masově prodávaný DF Apple quick take 100 se CCD senzorem o rozlišení 640x480 pixelů, téhož roku přišel další model od Kodaku, profesionální NC2000. Prvním fotoaparátem na trhu, který umožňoval také záznam videosekvencí a zvuku, byl model Ricoh RDC-1 uvedený v roce 1995.

DPI je zkratkou anglického Dot Per Inch, což přeloženo do češtiny znamená počet bodů na palec. Již z překladu je patrné, že DPI označuje v podstatě hustotu nějaké v našem případě obrazové informace. Pokud se budeme bavit o nějakém zařízení provádějícím digitalizaci obrazu (např. skener), udává rozlišení v DPI to, jak jemně je rozlišována předloha a kolik obrazové informace je získáváno. Čím vyšší je rozlišení, tím menší detaily jsou v předloze rozlišovány a zaznamenávány. Pokud se bavíme o výstupním rozlišení (tiskárna, osvitka), pak jde naopak o to, jak jemně jsou poskládány jednotlivé obrazové body na médium. Což znamená, že čím vyšší je rozlišení, tím menší body s vyšší hustotou jsou vytvářeny.

označení pro formát snímače Nikon a výměnných objektivů určených pro digitální zrcadlovky (DSLR) Nikon. DX objektivy nepokrývají plochu klasického 35mm filmu, ale pouze rozměry snímače formátu DX. Velikost snímače je proti okénku klasického filmu většinou o 25-50 % menší, ohnisková vzdálenost objektivu se tedy prodlužuje (u Nikonu je to 1,5x)

Dynamický rozsah je rozdíl EV (množství dopadajícího světla) nejsvětlejšího a EV nejtmavšího místa, stanovuje se v jednotkách EV (expozičních hodnotách). V podstatě to znamená, že čím vyšší je tonální rozsah snímacího prvku, tím lepší je barevné podání a kresba v problematických místech (kovové lesky a naopak tmavé stíny).

Reálný kontrast fotografované scény obvykle překročí rozsah, který je senzor fotoaparátu schopen zaznamenat. Zjistit ale přesně dynamický rozsah fotoaparátu je téměř nemožné, podobné je to s porovnáním s klasickou fotografií na kinofilm. Pro orientaci se dá tato problematika vyčíslit asi takto: černobílý negativní film má rozsah většinou 9 EV, barevný negativ okolo 7 EV a většina digitálních snímacích čipů stejně jako dobrý barevný diafilm zaznamená rozsah 5 až 6 EV.

Pokročilé snímací senzory v poloprofesionálních a profesionálních přístrojích jsou podle odhadů schopny zaznamenat 7-9 EV, zásluhu na tom má především vývoj SuperCCD prvků, Foveonu X3 a pokročilých CMOS snímačů v profipřístrojích.

sdílení fotografií s tiskárnami Kodak pro snadný tisk, bez nutnosti užití počítače.

Znamená to počet buněk na CCD čipu fotoaparátu. Tento počet buněk (velice zjednodušeně řečeno) určuje výslednou kvalitu snímku, respektive kvalitu tisknuté fotografie. Čím větší efektivní rozlišení fotoaparátu, tím větší fotografie (v pixelech) z něj "lezou", a tím větší fotografie si můžeme dovolit tisknout.

elektronické "zrcadlovky" (označované také SLR like), u kterých jsou optické hranoly a zrcadla v hledáčku nahrazena displejem s vysokým rozlišením. Nehodí se pro profesionální práci kvůli nízké obnovovací frekvenci - obraz se při pohybu "trhá" a hrubozrnnosti displeje. Zajímavou variantou je CyberDisplay.

EXIF je formát obrazového souboru používaný většinou digitálních fotoaparátů. Pokud digitální fotoaparát nastavíte na formát JPEG, fotoaparát zaznamenává obraz v souboru EXIF používající komprimaci JPEG.

Digitální aparát spolu s obrazovým souborem zpravidla ukládá informace o jeho pořízení. V záznamu je obvykle datum a čas, typ fotoaparátu, údaje o expozici a použitých funkcích, popř. jméno vlastníka fotoaparátu. Děje se tak ve formátu EXIF, který jako základnu využívá obrazový formát JPEG.

Téměř všechny digitální fotoaparáty podporují verzi EXIF 2.1, novější pak EXIF Print (EXIF 2.2), který ukládá při zhotovení snímku také informace pro proces tisku - nastavení vyvážení bílé, dobu expozice, clonu, kreativní program atd. Tyto informace poté mohou být využity ve fázi tisku ke korekcím.

Již zabudované blesky nemusí vždy stačit svým výkonem, proto lze k většině fotoaparátů připojit externí zábleskové zařízení - ať už klasický blesk na "sáňkách" nebo tzv. deštník či softbox aj.atří k funkcím Nikonu 995.

OHCI IEEE 1394 - rozhraní pro vysokorychlostní kabelový přenos dat z digitálních zařízení - fotoaparátů - do počítače. Standard IEEE 1394 je určen hlavně pro profesionální digitální fotoaparáty. Kromě tohoto rozhraní se používá USB, resp. USB 2.0

neboli světlopis (řec.), kresba světlem. Vizuální sdělovací a komunikační prostředek, rozhodující informační médium 20.století, světově nejrozšířenější vizuálně záznamové médium a výtvarný vyjadřovací prostředek, doposud nepřkonané dokumentační a archivační médium. Od oznámení vynálezu fotografie v roce 1839 se za téměř 170 let fotografování stalo nejmasovějším koníčkem lidí po celém světě, slouží umění, vědě a výzkumu, fotografie vzniká pod vodou, pod zemí i nad ní, ve vesmíru, na jiných planetách a měsících a je tvořena profesionálními i amatérskými fotografy.

nauka o měření světla. Základním postupem je vzájemné porovnávání svítivosti světelného zdroje s kalibrovaným normálem - eatalonem, měří se fotometrem na fotometrické. Porovnává se úbytek světla podle zákona o úbytku osvětlení se čtvercem vzdálenosti. Fotometrie se využívá při vývoji a výzkumu světelných zdrojů, ale také pro kalibraci světelných zdrojů ve vědeckých přístrojích, při zjišťování světelných úbytků u speciálních světelných filtrů apod.

Celoobrazovkový režim zobrazení. K zobrazení daného objektu nebo scény je využita celá dostupníá plocha zobrazovacího zařízení (zpravidla monitoru).

charakteristická senzitometrická křivka fotografických materiálů (D-log H) určující strmost vyvolávání, v současnosti ja nahrazována pojmem index kontrastu. Hodnota gamma, též nazývána Gradientem je též vyjádřením nejen průběhů tonální křivky, ale také rozdílové denzitě zčernání především u černobílých negativních filmů. Od naměřené hodnoty Dmax se odečte naměřená hodnota Dmin, která zahrnuje i závoj a denzitu samotné filmové podložky, a výsledná hodnota je gradient (gamma) negativního obrazu. Pro zvětšování s kondenzorovými zdroji světla a pro skenery minilabů se vyvoláním negativů po kratší dobu dosahuje hodnoty gamma kolem 0,55 (optimum), pro zvětšování s difúzními světelnými zdroji se volí strmější zpracování s hodnotou gamma 0,7. výraz gamma je používán také v grafických editorech, ale i v nastavení průběhové tonální křivky monitoru, jedná se ale o nesprávnou interpretaci původního významu této hodnoty. V případě počítačového použití tzv. gamma není vyjádření gradientu, ale posunem oblasti polotónů ke světlům či stínům, aby se vizuálně pozorovaně pozorovaná tonální křivka digitálních nebo digitalizovaných souborů přiblížila reálnému tonálnímu průběhu charakteristické křivky fotografických materiálů.